Toto je první díl ze série sedmi textů, které přibližují stěžejní součásti mého dosavadního života. Texty jsou řazeny chronologicky tak, jak mi jednotlivá témata vstupovala do života, takže i když se každý díl dotýká jiné oblasti, mezi texty existuje jistá kontinuita. Začít proto doporučuji v [0] Intro.

Kořeny

Tak hezky od začátku. Jak se vlastně stalo, že jsem se jednou přilepil k obrazovce a ještě se asi chvilku neodlepím?

stromeček, postrach počítačů

Otec otce se dlouhá léta profesionálně živil správou a vývojem výpočetní techniky a byl také nadšeným radioamatérem, takže když jsem před tím přelomem tisíciletí přišel do rodiny, počítače pro něj byly v domácnosti asi tak to, co pro ostatní kus papíru. Jeden se válí tady, druhý támhle a třetí by se určitě neztratil. Netrvalo dlouho a jeden osobní počítač se tak dostal i k nám domů. Asi si dokážete představit, jak to dopadalo. Malé dítě a prostředí Win98/DOS byl geniální recept na potíže. Stroj třikrát do roka v opravě kvůli zaseklé mechanice, nataženému viru nebo nešťastné sekvenci stisknutých kláves. Rodiče byli naštěstí osvícení a tyto vylomeniny mi zdatně první roky tolerovali.
Díky!

stromové učení

Ve chvílích, kdy nám počítač zrovna fungoval tak, jak má, děly se na něm nejrůznější věci. Byly to ale právě hry, které časem zabraly drtivou většinu mého času před monitorem. Kdy mé oči spatřily první videohru vám nepovím. Ne že bych nechtěl. Mohu vám ale prozradit, která pářka byla mou vůbec první. Jmenovala se Soko-Ban, alias "bedny", jak byla nadepsána disketa s hrou. Princip byl jednoduchý: přesuň bedny z bodu A do bodu B, a to v co možná nejmenším počtu tahů. Dnes bych možná pohořel hned nadvakrát - jednak na zapeklitosti úrovní a jednak na absenci blikátek, které mají dnešní hry. Ale tehdy to ke štěstí stačilo. Šoupal jsem s bednami a když už byly bedny nuda, snažil jsem se udržet počítač při používání provozuschopný po delší časové úseky.
A tak šel čas.

stromek a cd-romek

Čas nám domů přinesl kromě plochého monitoru především hromadu softwaru. Dříve zmíněná postava otce otce mě při návštěvách pouštěla ke své pracovní stanici, kde časem přibyly záležitosti jako Moorhuhn (a již tehdy padesát existujících variant) nebo Gekko Mahjongg XMAS. Když jsem u něj zrovna trávil léto na chalupě, byl to například Wolfenstein 3D nebo Vampirjagd 1&2. Strýc a teta mi přenechali Poldu 2 (kterému vyšel měsíc zpět remaster) a Theme Hospital, které mělo tak děsivé intro, že jsem na hru měsíce vůbec nesáhl. Ve své osvícenosti naštěstí rodiče pamatovali i na to, abych do dospělých témat nespadl příliš brzo. Nechávali proto své výplaty v krabicových edicích Čtyřlístku, které obsahovaly jak časopis, tak sadu her, tzv. CD-Romek (krátký popis zde). Další teta mě obdarovala Strongholdem 2 a matka matky zase svolila ke Sniper Elite.
K tomu, abych u počítače trávil co možná nejvíce času, postupně přispěla celá rodina.

ten kluk u toho zdřevění

Objevování od té doby už nezpomalilo. Přišla školní docházka, což znamenalo další rozšíření obzorů - Prehistorik 2 a Call of Duty v družině, Star Wars: Battlefront 2 a Warcraft III u kamarádů na oslavách, po třídě kolující všelijaké přílohy z Ábíčka jako Shade: Hněv andělů nebo Alien Shooter, MMORPG na vzestupu jako Metin2 a 4Story, a nemohu opomenout hry v prohlížeči - flashové katalogy Superhry.cz a Miniclip Games či tématické počiny jako Divoké kmeny nebo DarkOrbit.
S výčtem hraných titulů bych zde mohl pokračovat ještě dva dny. Zastavím ale před rokem 2010, jednak abych neporušil zamýšlenou kontinuitu seriálu a jednak abych vám nekazil zážitek ze samostatného objevování titulů, které přinášejí něco docela jiného, než ty dosud vyjmenované.
Dovolte, abych nyní skočil do současnosti.

S přibylými letokruhy

Dobrá, ale co tedy vlastně na těch videohrách vidím?

strom si hraje, nezlobí.

Jednoduše řečeno, svět her mě doživotně obohatil. Zavedl mě do míst, kam se běžná kniha nebo film nepouští a udělal to způsobem, který kniha ani film nemá k dispozici. A jen za to bych mohl být vděčný. Ale přínosy zde nekončí. Byly to právě hry, které ve mně vzbudily chuť nakouknout pod kapotu. V dobách CD to byl bedlivý poslech změny v otáčkách, později to bylo přemlouvání programu k chodu či nastavování god mode a dnes by to byla touha vytvořit dílo vlastní. Nemám pochyb, že se z nejednoho zvídavého hráče časem stal zdatný programátor nebo grafik. Dnes už člověk naštěstí nemusí umět vycentrovat <div>, aby za týden vytvořil základní kostru něčeho, co může za dva roky vývoje oslovit celý internet. A v tom vidím jednu z krás současného stavu vývoje her.

strom si hraje. nezlobí?

S hrami se pojí i některé méně příznivé věcí. Dle nadpisu vám možná jako první naskočí téma násilí ve hrách, byť se tato asociace naštěstí v čase pomalu, ale jistě ztrácí. Nechám za sebe v této věci hovořit vědu. Rád bych zde ale zmínil téma, o kterém bulvární články příliš často nevznikají. Mám na mysli otázku toho, co nás, lidstvo, hry stojí. Koncové uživatele především spoustu elektrické energie, kterou zatím bohužel produkujeme zejména spalováním. Ať už se jedná o herní počítač, který spolkne až vyšší stovky Wattů, monitor (nebo tři), který nemalou část energie vyzáří, internetové připojení nebo počítače "na druhém konci", které poskytují například hosting vašeho herního serveru - to všechno současně, jako lidstvo, platíme neobnovitelnými přírodními zdroji. V tomto bohužel svět her trochu zlobí. I zde zanechává konzum svou špinavou stopu.
Stále to ovšem není těžba kryptoměn.

lidé v branchi

Gaming již dnes zaměstnává spoustu lidí. A kdyby jen programátorů. Jeden příklad za všechny - série Assassin's Creed od studia Ubisoft. Historici, archiváři, umělci (pero, štětec, dláto i harfa), producenti, designéři, analytici, ...
Kromě společného díla, na kterém se všichni podílí svým (častokrát miniaturním) příspěvkem, mívají zpravidla společné ještě jedno - nadšení pro projekty, jakými jsou právě třeba tituly od Ubisoftu. Ať už totiž výsledný produkt hodlají sami hrát nebo ne, všichni si uvědomují, že tvoří něco, co desítkám (myslím na vás, indie devs) nebo taky milionům lidí po celém světě přinese trochu radosti do života (v případě Assassin's Creed tuto radost můžeme počítat na desítky hodin). Spojení vědění a umění pro věrné zprostředkování emocí a prožitků je cíl, který bych sám neměl problém přijmout jako zcela naplňující. O semknutosti hráčské komunity se asi není třeba ani rozepisovat.

wishlistí

Na závěr zde vyslovím osobní přání, která když zvládneme vyřešit za mého života, budu happy jak dva grepy. Přál bych si, aby:

• více lidí dalo hrám šanci jako seriózní platformě pro vyprávění vyspělých příběhů, které s vámi mohou zůstat po zbytek života
• se začala věnovat větší pozornost udržitelnosti gamingu tak, aby požitek z her měly i další generace
• se mi někdy podařilo dohrát obě DLC třetího Zaklínače (nedoporučuji začínat NG+ hned po prvním dohrání hlavní linky)

Děkuji za pozornost. Příště hudba.

Zde bude později odkaz na další díl, o jehomž vzniku budete informováni na mém Mastodonu (odkaz v zápatí). Nyní mám však zkouškové, takže do února bude tzv. prdlajs.